Recese jako pojišťovák: vrací se oknem

Podle akciových trhů by se zdálo, že nejhorší mají ekonomiky v USA a v Evropě za sebou (ekonomikami jihovýchodní Asie se zabývat nebudu, protože tam vývoj akciových trhů koresponduje s hospodářským vývojem). Od konce srpna získaly americké burzy k dobru více než 10 % (proti vrcholu bubliny z roku 2007 jsou dokonce níže pouze o 12 %). Vývoj v Evropě je o něco umírněnější, německý DAX vzrostl za stejné období o 6,5 %. Kdo nezískal a naopak silně ztrácel, byl americký dolar. A nebyl to ledajaký pád. Zhruba od poloviny září ztratil proti euru již 9 procent!

Zdálo by se, že odpověď je jasná. Investoři sázejí na další uvolňování měnové politiky ve Spojených státech, což vede k tlaku na růst akcií a pokles dolaru. To by byla pravda, kdyby to bylo v docela jiné situaci. Respektive o tuto kauzalitu se investoři skutečně opírají, ta přitom vůbec neplatí. A je tu ještě jeden faktor, který hraje roli, a to je fiskální politika v USA. Tou bych začal.

Rozmach amerického státu 

Moc se o tom nemluví, ale schodek státního rozpočtu za loňský fiskální rok (skončil v září tohoto roku) dosáhl 10 % HDP (1,4 bil. amerických dolarů; takovýto schodek, jen tak aby řeč nestála, pamatují USA naposledy za druhé světové války, v novodobé poválečné éře však nikdy, maxima se pohybovala kolem 5 % v první polovině 80. let minulého století za éry Bushe prvního, kterému radili „géniové“ jedné nepříliš povedené teorie). Rozpočet na příští fiskální rok pak počítá s deficitem, který tuto hranici dokonce přesahuje (a bude zřejmě mnohem vyšší vzhledem k tomu, že nepočítá se stagnací či poklesem hospodářství). Před dvěma lety přitom rozpočtový deficit činil 1,14 % HDP, před rokem 3,18 %. „Novému“ americkému prezidentovi se tak podařil husarský kousek, když za pouhý rok deficit prohloubil o trojnásobek. Injekce na fiskální straně jsou tak omezeny, naopak se počítá s tím, že právě vládní výdaje budou klíčovou složkou, která bude tlačit na zpomalování růstu HDP v dalších měsících. Záleží samozřejmě na tom, jestli Obama nezavede záchranný balíček č. 2. Vzhledem k situaci ve veřejných financích se však tomu dá věřit jen obtížně (mimochodem, hrubý veřejný dluh USA již přesáhl 100 % HDP a vzhledem k zadlužování v uplynulých dvou letech se počítá s jeho dalším růstem). A ještě jedno číslo, které je zajímavé: Obamova federální vláda si musí půjčovat na 41 % svých výdajů, což je poměrně dost.

Helikoptéry, kam se podíváš

V měnové politice je to o něco veselejší. No, i když možná ne. Navzdory enormně uvolněné měnové politice se nezdá, že by to mělo vliv na ceny, takže Fed může dále ekonomiku zahlcovat steroidy. Uvolňování měnové politiky (přes úrokové sazby) začalo v září 2007 a „skončilo“ v prosinci 2008 (protože do mínusu úrokové sazby jít nemohou). Průměrné zpoždění efektu (který se však značně různí a může být dokonce „nulový“) uvolnění měnové politiky na reálnou ekonomiku činí 12 až 20 měsíců. Vliv na reálnou ekonomiku je však zoufalý. A nepomohlo ani odkupování toxických aktiv, které mělo bankám vyčistit bilance a vytvořit tak nové zdroje pro půjčování. To, že se nepůjčuje (banky raději nakupují „bezpečné“ cenné papíry), však není vina bank a jiných nebankovních institucí, které poskytují úvěry.

Důvodem neúčinnosti měnové politiky je přirozený tržní jev, který se zpravidla dostavuje až po několikerém kole měnového cyklu. Je to efekt, který dobře znají Japonci, kteří se s ním potýkají již 20 let. Potýkají se s ním proto, že ho léčí tak, jak se léčit nemá, dalšími a dalšími koly měnových a fiskálních intervencí. A totéž hrozí Spojeným státům. Respektive se zdá, že je to věc téměř jistá, protože Bernanke je podobně neschopný, jako jeho japonští kolegové.

Někoho možná napadá, že by to šlo vyřešit direktivně (a napadá to dokonce i ekonomy, což je tragikosmické). Přikázat bankám, aby určitou část svých prostředků uvolnily na nové úvěry. I na toto opatření „přišli“ Japonci, a to už v 90. letech. A rovněž nefungovalo. A nefungovalo z principu, nešlo o žádná specifika tamní hospodářské stagnace. Stagnace Japonska i USA má úplně stejnou příčinu v dílčích strukturálních nerovnováhách, nikoliv v nedostatečných úvěrech či obecně prostředcích pro firmy a domácnosti (každá země má pochopitelně ještě svá specifika).

Centrální bankéři jsou tak jako malé, nepoučitelné děti, které donekonečna trvají na svém. Znovu to potvrdili (ti američtí) toto úterý, když oznámili připravenost k dalším zásahům (zcela jistě odkupy obligací, plus další opatření). Dá se proto očekávat další uvolňování měnové politiky, které ale ekonomice nemůže pomoci. Spojené státy mají definitivě nakročeno do éry stagnace.

Co bude dál?

Už nyní se ukazuje, navzdory enormnímu nárůstu akcií za poslední měsíc a půl, že investičními hity budoucích měsíců budou státní obligace a komodity. U komodit je ale třeba dávat pozor na to, že poptávka po komoditách sice v Asii roste, ale stagnující ekonomiky USA a Evropy růst v Asii do určité míry zbrzdí. Investice do průmyslových komodit je proto velmi zrádná. Vhodnější tak budou drahé kovy a potraviny.

Lze docela slušně předpokládat, že akciové trhy budou pokračovat v růstu. Evidentní je to, že ekonomická situace není nikterak růžová a trhy se tak každým dnem vzdalují od reality. Zlepšování nelze čekat. I kdyby ve snovém světě další uvolnění měnové politiky zabralo, trvalo by to zhruba rok, než by se to na reálné ekonomice projevilo. Jenže Wall Street nepřestane tlačit na růst cen, dokud nebude zjevné (jinými slovy i pro tyto ignoranty do očí bijící), že žádné stimuly hospodářský růst obnovit nemohou. Z dlouhodobého hlediska se jeví investice do akcií v USA a v Evropě jako velice nevýhodné.