Proč by na trzích klidně mohly obchodovat opice

Věc se má tak. Investoři se v mnoha ohledech chovají minimálně podivně (skoro by se chtělo říct iracionálně, ale zřejmě své chování rozmýšlejí, takže ve skutečnosti iracionální není). To, že se trhy mohou mýlit a že se skutečně mýlí, to je věc jistá jak teoreticky, tak empiricky. Samozřejmě nejen akciové trhy, ale trhy všeobecně.

Pokud většina investorů (ve skutečnosti to nemusí být personální většina, ale investoři, kteří představují většinu trhu) něco skutečně neovládá, pak je to identifikace změn hospodářského vývoje. Investoři jsou v tom opravdoví mistři. V souvislosti s tím je nutné si uvědomit, že obchodování s cennými papíry je jedním z nejregulovanějších odvětví a podle toho vypadá i jeho kvalita a kvalita fungování trhu v tomto odvětví.

Ilustrujme si fungování investičního sektoru na současné situaci. Letošní léto se začalo ukazovat, že hospodářský vývoj nebude tak růžový, jak si většina analytiků ještě na jaře malovala. A tak začali  analytici (jako hlavní poradci investorů) houfně snižovat odhady růstu a na začátku podzimu se předháněli v nejčernějších odhadech (je celkem jasné proč; do modelů naházeli jiné proměnné, tak jim najednou vyšla stagnace, aniž by sami věděli proč). V říjnu však začala přicházet docela příznivá makro data, hospodářské výsledky firem také nebyly k zahození a akciové trhy prudce rostly. A tak na konci října svůj odhad opět měnili a z ničeho nic už nečekali tak katastrofický vývoj jako ještě měsíc předtím. Další změnu názoru očekávám nejpozději v prosinci.

Analytici jsou téměř vždy překvapeni, to je jejich nejpříznačnější charakteristika. Tedy spíš opravdu vždycky. Čest výjimkám. Jejich prognostické schopnosti odpovídají schopnostem politiků řídit stát a řešit problémy. Když se například podíváme na statistická makro data, tak z nich lze vyčíst jediné: že na jejich základě nelze predikovat nic. Přesto je analytici neustále sledují a interpretují, ačkoliv je to zjevně naprosto zbytečná práce. Ano, rád se na ně podívám a uznale je přijmu jako skutečnost, která se za měsíc, za dva a v nejlepším případě s ještě větším zpožděním bude revidovat (zpětně se reviduje v podstatě každý údaj a revize s větším časovým odstupem bývají tak markantní, že zcela mění poselství původních dat). Dále je empiricky prokázáno, že portfolio manažeři (analytici v bledě modrém) neumějí systematicky překonávat trhy. Občas mají kliku a i pár let se jim to může dařit, jinak ale musí pouze zoufale sledovat svou neschopnost. Analytici samotní zase systematicky neumějí dávat doporučení, na jejich základě by člověk překonal výnos trhu. Doslova a do písmene mívají pouze kliku. A z empirie vyplývá, že jejich doporučení mají úspěšnost kolem 50 %, což odpovídá házení mincí.

Pavel Kohout ve své knize Investiční strategie pro 3. tisíciletí píše, že jsou obchodníci v krátkém období řízeni hormony. Já to vnímám tak, že v krátkém období mají obchodníci mimořádně zúžený pohled. Soustředí se na faktory, které nejsou z dlouhodobého hlediska důležité (rozuměj zásadní pro vývoj ekonomik). Viz aktuální soustředění na problémy Řecka, resp. Itálie a snahu politiků o řešení krize. Z reakce trhů je zřejmé, že je zajímá pouze to, zda politici dokážou zabránit bankrotu v nejbližší době (i samotná reakce je však na pováženou; je odsunutí plného propuknutí krize o několik měsíců skutečně důvodem k růstu akcií a dalších finančních instrumentů?). Zcela opomíjejí důsledky takových snah, podstatu dluhové krize, nevidí nebo nechápou její příčiny, ignorují skutečný ekonomický vývoj, který se zjevně zhoršuje, atd. A nejde o to, že by posouzení důležitosti bylo subjektivní. Jestli premiérem Itálie bude Berlusconi nebo jiný levicový či pravicový tajtrlík je zcela irelevantní. Záleží pouze na tom, zda je země schopna přijmout skutečná reformní opatření, tedy zda nová vláda pochopí, že problém je v konceptu sociálního státu blahobytu. Takováto možnost se jeví jako vysoce nepravděpodobná. Celková tendence vývoje eurozóny je značně znepokojující, protože vše směřuje k vytvoření fiskální unie a centralizovaného, vysoce neefektivního státu. Sarkozy a spol. si nic nepřejí víc než evropský stát s jednotnou fiskální politikou, kterou by ovládali.

Z celkového vývoje jde skutečný strach. A nic na tom nemění zdánlivě dobré hospodářské výsledky firem. Ty jsou z jedné strany dány mimořádně konzervativními odhady, z druhé strany pak souhrou okolností. Ekonomiky a firmy se de facto nacházejí v ideálním časovém okamžiku k expanzi. Obavy z recese postupně pominuly a Čína, která je tahounem světového hospodářského růstu, zůstává stále silná (tedy až donedávna). Ten samý vývoj jsme mohli pozorovat u koncových spotřebitelů, kteří postupně zapomněli na problémy z osobních půjček a znovu si začali půjčovat na běžnou spotřebu. Už jen samotný růst mnoha vyspělých ekonomik byl ale po recesi parodií na růst. A u těch, které dokázaly růst alespoň trochu slušným tempem, tento růst již výrazně klesl nebo zcela zmizel.

Investoři v tuto chvíli naprosto ignorují jak zjevné, tak skryté tendence. Z určité části je to účelová ignorance (chtějí udržet růstový trh co nejdéle), z jiné neschopnost plynoucí z podstaty fungování tohoto odvětví. Bez ohledu na konkrétní vysvětlení, empiricky jsou zřejmé dvě zásadní skutečnosti:

• investoři neumějí poznat změnu hospodářského vývoje a právě při jeho změnách provádějí zoufalé činy
• investoři trpí stádovitým chováním, což je koneckonců pro člověka typické, a mění svá očekávání podle aktuálního vývoje, který pro dlouhodobější vývoj není vůbec určující

Když se na trzích pohybujete delší dobu (v mém případě již 16 let), pochopíte, že obchodování s akciemi je jen velký cirkus. Pozorujete stále dokola se mýlící analytiky a potýkáte se až s neuvěřitelnou ignorancí. Platí, že skutečně kvalitních investorů s kvalitním ekonomickým zázemím a dobrým úsudkem, je jenom hrstka, zbytek je šedý průměr až podprůměr. Zkrátka a dobře, lepší investory, než jsou lidi, najdete i mezi opicemi. A kdo ví, třeba i nějaká ta chobotnice by investovala lépe než odborníci z Goldman Sachs.