06.12.2012 22:44
Chcete-li být úspěšnými investory, je podle Jima Rogerse nutné udělat si domácí úkol. V jeho případě to znamená získat co nejvíce informací o aktivu, do kterého hodláte investovat. A není sám, kdo si to myslí. Každá investice by měla být podepřena kvalitní analýzou. A nebo taky Karlštejn, jak jsme říkali za mlada. Zerohedge radí udělat si důkladnou analýzu a poté provést přesný opak jejího výsledku.
Německý akciový index DAX 30 láme rekordy. Z minima na jaře 2009 vzrostl už o více než 100 %. Tak skvěle na tom jsou firmy obchodované na německém akciovém trhu. Podíváme-li se na „celoevropský“ index EU.50, situace už tak veselá není (protože zahrnuje i firmy z problematických zemí eurozóny). Index se nyní pohybuje kolem 2 600 bodů a z minima tak vzrostl jen o chabých 40 procent. Za posledních 6 měsíců ale vzrostl o 25 procent a to už je veselejší.
DAX 30 (zdroj: Bloomberg)
EU 50 (zdroj: Bloomberg)
Vzhledem k vývoji v posledních měsících by se chtělo říct, že nejhorší už je za námi a vše se krásně daří. Ano, daří se to nějak takhle:
- Rekordní míra nezaměstnanosti v eurozóně (říjen 2012): - 11,7 % (realita je navíc mnohem horší, protože Eurostat rád vyhoví EK a vylepšuje statistiku)
- Rekordně nízké PMI v celé eurozóně (říjen, kon.): 46,2 (ano, bylo i níže, ale jen o fous)
- Rekordní výše dluhu k HDP téměř ve všech zemích eurozóny: 87,30 % (čest výjimkám)
- Klesající zisky i tržby – pomalu se vracíme zpět do roku 2009
- Recese či stagnace bez známek zlepšení (kromě neopodstatněných nadějí, že horší už to být nemůže): Řecko, Portugalsko, Slovinsko, Itálie, Kypr, Španělsko, Nizozemsko, Česko, Maďarsko, Irsko, Rumunsko, Dánsko, Belgie, Finsko, Velká Británie, Rakousko, Francie, Německo, Bulharsko. Z členských zemí eurozóny se daří Slovensku a Estonsku, ostatní země jsou buď v recesi, stagnaci nebo vykazují jen anemický růst.
- Prodeje automobilů nejníže od roku 1986 (s výjimkou krátkodobého výkyvu v roce 1993)
- Směřování EU k centrálnímu státu s centrálním plánováním (to přitom není vtip, ani nepřeháním, Brusel reálně chce řídit naprosto vše: jednotná daňová politika, bankovní unie, povinná zaměstnanost pro mladé (přitom, proč jen pro mladé, časem to bude určitě povinné pro všechny)
Realitu v Evropské unii lze popsat jako „z bláta do louže“. Žádný růst, klesající průmyslová výroba, nepříznivá očekávání vývoje výroby, rekordní nezaměstnanost, zamrzlý trh s úvěry, všudypřítomná regulace bránící firmám pružně reagovat na změny, neřešené problémy se zadlužením evropských zemí, všudypřítomné deficity rozpočtů, zavádění dalších a dalších regulací, kohezních programů v zájmu dobra, atd. ECB tento evropský Kocourkov skvěle doplňuje, když opakuje stejně jako jiné centrální banky stále dokola ty samé chyby a doufá, že se něco zázračně změní. Pět let stimulů nejenže nepomáhá, ale je jednou z příčin současné nepříznivé situace. Supermario se však řídí heslem vietnamských prodejců „čím víc proužků, tím víc Adidas“.
Nejhorší samozřejmě je, že nikdo s žádným řešením nepřichází. Evropské komisi současná situace vyhovuje, protože může všude tvrdit, že změna přijde až s centrálně plánovanou ekonomikou z Bruselu. ECB je na vrcholu rozkoše, protože má dojem, že zachraňuje minimálně celou Evropu.
Trhy (rozuměj velké instituce, kterým ECB dodává likviditu) pak sází vše na to, že se něco jako mávnutím kouzelného proutku změní a už to bude dobré. Proč by také ne, vždyť je tu ECB, která přijde jako bájní Blaničtí rytíři na pomoc, až bankám bude nejhůř. Na akciových trzích již vznikla bublina, která se klidně může rozrůst do obřích rozměrů. Záleží, jak dlouho se ještě bude ECB snažit „zachraňovat“ evropské banky a jak dlouho budou banky naivně věřit, že ECB může něco zachránit. Nemůže. Tohle je jen hopium rally.
