Opatření na záchranu eura povedou k jeho konci

Evropská unie se snaží zachránit svůj největší projekt, svou společnou měnu, kterou u nás naštěstí neplatíme a snad nikdy platit nebudeme. Už od pátku slyšíme od čelních „eurokašparů“, jako je francouzský prezident Sarkozy, že udělají vše, aby euro ubránili. Jak se dnes nad ránem potvrdilo, obrana bude spočívat v obřích půjčkách až ve výši 1 bilionu dolarů (v přepočtu), které Unie vzletně nazývá „mechanismem“. Nejde však o nic jiného, než o sypání peněz do bezedných děr v rozpočtech evropských zemí.

Více než polovinu z uvedeného bilionu si Evropská unie, resp. její členské země, budou muset půjčit, protože je pochopitelně nemají. Zhruba čtvrtinu prostředků případně poskytne MMF. Znamená to jediné: vyšší daně a ceny v budoucnu. Látání děr v rozpočtech neznamená nic jiného než konzervaci a další rozkvět aktuálního štědrého systému dotací a všemožných podpor. Vyšší daně a stále větší přerozdělování bude znamenat snižování konkurenceschopnosti zemí EU a tedy snížení tempa hospodářského rozvoje. Dluhy přitom budou narůstat a i velké země EU se budou blížit hranici bankrotu.

Zatímco dosud bylo jednodušší zadlužovat se přímo, nyní přichází na řadu nepřímé zadlužování. Evropská unie bude v rozsáhlejší míře monetizovat svůj dluh (státy budou výdaje hradit nově emitovanými penězi) a naplňovat tak plán, na jehož základě euro vzniklo. Tím plánem je inflace. Ne, že by dosud neprobíhala, Evropská centrální banka půjčuje za historicky nejnižší úrokové míry. To však není nic proti tomu, co nutně přijde. A nutně to přijde proto, že členským zemím EU budou růst náklady na půjčky na dluhopisovém trhu.

Tento vývoj by mohlo zastavit jediné: komplexní reforma Evropské unie směrem ke svobodnějšímu trhu. Tudy však cesta podle evropských politiků nevede (a koneckonců ani podle voličů – německá vláda, která usilovala alespoň o minimální změny, je po víkendových volbách v Německu menšinová). Ti se na místo toho snaží vytvářet záchranné fondy, obviňovat trhy a ratingové agentury, že způsobují paniku (není třeba zdůrazňovat, že tuto paniku způsobili politici „svými“ výdaji), a dělat všechno možné, jen ne provést razantní reformy státu sociálního blahobytu, která by jim ale nepřinesla politické body a zejména nadstandardní a snadné živobytí ve státní sféře.

Záchranný fond Evropské unie je tedy předzvěstí vyšších daní, snižující se konkurenceschopnosti, narůstajícího zadlužení a rostoucích cen. V budoucnu se v Evropě vytvoří velmi hluboká recese, která bude důsledkem přístupu Evropské unie k hospodářské politice (tedy snaha o co největší řízení hospodářství z centra a umělé vyrovnávání rozdílů mezi členskými zeměmi) a inflace eur. Tato recese nepochybně povede ke konci eura, protože jednotlivé členské země v takové situace nebudou chtít a ani nebudou mít prostředky řešit problémy někoho jiného. A samotné členské země budou požadovat návrat k vlastní měně.