Krize není, úpadek morálky ano

Žijeme v době, která přeje nezodpovědnosti a slibům blahobytu pro všechny za prostředky někoho jiného

Nejhorší krize od druhé světové války. To je zpravidla hodnocení současné hospodářské situace z úst ekonomů, politiků, novinářů. To je však hodnocení značně diskutabilní. V první řadě nejde o hospodářskou krizi, nýbrž o recesi (což není slovíčkaření, ale poměrně závažný rozdíl), v druhé řadě je nutné přiznat, že aktuální vývoj je horší, než jak se nám ze statistických dat jeví, ačkoliv do krize má daleko. Faktem totiž zůstává a zůstane, že nemáme žádný objektivní indikátor ekonomické výkonnosti (HDP tím rozhodně není) a mnohé ekonomické indikátory jsou oproti minulosti manipulovány tak, aby zobrazovaly příznivější ekonomický vývoj. Jedná se zejména o cílené "ladění" indikátorů pro měření cenové hladiny a míry nezaměstnanosti k pozitivnějším hodnotám. To jen poznámka na úvod.

Současný hospodářský vývoj v plném lesku zobrazil úpadek nejen ekonomického myšlení, ale morálky ve společnosti obecně. Tento úpadek se odráží v šesti zásadních faktorech, jimiž lze charakterizovat moderní ekonomiky a které ovlivňují jejich chod nyní - a budou ho ovlivňovat i v budoucnu.

Faktor č. 1 - Masa peněz v oběhu

Jako první faktor je nutné uvést radikální přístup k řízení měnové politiky, který úzce, i když ne zcela přímo, souvisí s rostoucím a trvalým státním zadlužováním. Tak bezprecedentní růst množství peněz v oběhu, jaký jsme mohli pozorovat v uplynulých několika letech a měsících, tu ještě nebyl. Tato velmi uvolněná měnová politika způsobila v uplynulých deseti letech dvě obří bubliny na akciových a posléze realitních trzích. Doprovodným jevem byly bubliny na trhu komodit obecně, nikoliv pouze ropy. Úrokové sazby, za které centrální banky USA a Evropy půjčují prostředky bankovním a nově i nebankovním institucím, jsou nejníže v historii.

Centrální bankéři v USA a v Evropě jen dokázali, že nestabilní strukturální cenový vývoj (tzn. bubliny), který musí skončit strmým pádem, dokážou "řešit" pouze přesunutím strukturální nerovnováhy na jiné místo na trhu. V současnosti je přitom na místě hrozba stagnace "japonského typu", kdy je v systému tak velké množství špatných úvěrů, že banky nejsou ochotny další půjčky poskytovat.

Faktor č. 2 - Astronomické dluhy

Podobně impozantně jako peníze roste i míra zadlužování jednotlivých států, jehož tempo je způsobeno právě nezodpovědným přístupem k řízení finančního systému. Státní dluh se například u Německa nebo Francie tento rok - podle odhadu Mezinárodního měnového fondu - zvýší ze zhruba 64 procent HDP v roce 2007 na téměř 80, respektive 75 procent. Dluh přitom s pravděpodobností hraničící s jistotou poroste i dál, bez ohledu na Maastrichtská kritéria (která pro přístup do Evropské hospodářské a měnové unie mimo jiné stanovují maximální míru zadlužení 60 procent, kterou však mnohé členské země dlouhodobě neplní a nebudou plnit ani v budoucnu).

Aktuální rychlé zadlužování, kterého jsme svědky po celém světě (zadlužení Japonska má například letos dosáhnout 217 procent HDP), představuje nejen omezení hospodářského rozvoje v budoucnu, ale také rezignaci na skutečné řešení světové hospodářské recese.

Faktor č. 3 - S balíčky ke dnu

Tímto se dostáváme ke třetímu charakteristickému znaku moderních ekonomik, jímž je aktivní přístup státu při "boji" s recesí. V uplynulých měsících jsme byli svědky četných snah států vypořádat se s hospodářskou recesí nástroji, které v minulosti vždy selhaly a které - na základě ekonomických analýz - nutně selhat musí. Jedná se o nejrůznější balíčky státních výdajů, které jsou nasměrovány na umělé vytváření pracovních míst, znárodňování podniků, půjčky soukromé sféře nebo poskytování nejrůznějších státních garancí. Zde kromě tragického plýtvání vzácnými zdroji navíc čelíme i morálnímu problému, kdy je břemeno neúspěchu soukromých podnikatelů neseno celou společností (respektive čistými daňovými plátci, tzn. lidmi, kteří do státní pokladny více dají, než dostanou).

Do očí bijící, ekonomicky iracionální megalomanská státní pomoc z pera Obamovy administrativy je dnes symbolem definitivní přeměny Spojených států v tzv. moderní stát blahobytu se všemi jeho neduhy.

Faktor č. 4 - Léčba narkomana drogami
Čtvrtým významným faktorem je totální selhání ekonomů, kteří selhali jako celek, a to zejména kvůli své posedlosti makroekonomií a ignoranci principů fungování tržní ekonomiky (tento stav, zdá se, se nyní mírně zlepšil). I když se nám dnes mnozí ekonomů snaží namluvit, že hospodářský pokles předvídali a tušili, opak je pravdou. Ještě minulý rok na jaře bychom ekonomy, kteří správně analyzovali, co se zejména s americkou ekonomikou děje, spočítali doslova na prstech jedné ruky. Nejsmutnější na celé věci je, že právě ti, kteří vůbec nic netušili, dnes v médiích sebevědomě prezentují své názory na řešení recese a nabízejí predikce dalšího vývoje. Právě tito ekonomové rovněž podporují aktivní řešení recese měnově-fiskálním způsobem a apelují na vyšší spotřební výdaje a nižší úspory, čímž nadále ekonomickou profesi před lidmi degradují, protože hospodářská recese nemá s nedostatečnými agregátními výdaji nic společného. Jde o ekonomy, kteří se nepoučili z exemplárních případů hospodářských cyklů, mezi něž patří například Velká Deprese 30. let minulého století, dvě recese ve Spojených státech v 70. letech minulého století nebo stagnace Japonska v posledním desetiletí 20. století.

Všechny tyto politováníhodné ekonomické události minulosti nabízejí poučení, že aktivní role státu při řešení hospodářských recesí či krizí způsobuje ještě hlubší ekonomický propad či dlouhodobou stagnaci. Neboť další a další přísun peněz neschopným podnikatelům není nic jiného než poskytování dalších dávek drog pacientovi, který by se měl léčit z drogové závislosti.

Faktor č. 5 - Sklizeň zájmových skupin

Pátým charakteristickým prvkem moderních ekonomik je klientelismus, který prorůstá Evropskou unií a Spojenými státy (mimochodem jev, který je jedním ze symbolů japonské stagnace z poslední dekády minulého století). Šrotovné, opatření na snížení emisí CO2 a podobné ekonomické nesmysly nelze vnímat jinak, protože jsou čistým plýtváním vzácnými zdroji a podporou zájmových skupin, které si z peněz daňových poplatníků udělaly výnosný byznys. A každý, kdo má na tyto oblasti (zejména na problematiku globální změny klimatu) jiný názor, je nemilosrdně označen za radikála, blázna či mentálně narušeného jedince.

Faktor č. 6 - Úpadek zodpovědnosti

Jako poslední jsem si nechal faktor, který je výsledkem všech předchozích faktorů a "znásobuje" jejich vliv. Tím faktorem je morální hazard, který vznikl v důsledku uvedených faktorů a představuje poměrně nový jev. Všechny uvedené faktory mají morální hazard společný proto, že jsou založeny na úpadku odpovědnosti za vlastní život a respektu k soukromému vlastnictví (tzn. i k lidem samotným).

Nedostává se ekonomického vzdělání

Žijeme v době, která přeje nezodpovědnosti a slibům blahobytu pro všechny za prostředky někoho jiného. Socialisté ve všech zemích, často v převlečení za dříve liberální strany, v uplynulých měsících umně zneužily hospodářskou recesi ve svůj prospěch, když ji označili za selhání tržních mechanismů, a apelují na větší regulace a nestandardní státní zásahy, protože se přece jedná o nejhorší krizi od druhé světové války. Jejich jediným "řešením" je zadlužování, žádný jiný nástroj neznají. A dokonce už otevřeně přiznávají, že jejich politika je politikou "po mně potopa". Mají přesto podporu nezanedbatelné části společnosti, protože lidé postrádají ekonomické vzdělání (které bohužel v drtivé většině postrádají i samotní ekonomové) a v dnešní záplavě doporučení a rad od rádoby prestižních odborníků se nemají možnost orientovat. To souvisí i s úpadkem znalosti správného logického myšlení a každodenním používáním sofismat ve výrocích politiků.

Stalo by se něco dramatického, kdyby vlády mnoha zemí proti recesi nezasáhly a nechaly ekonomiku napospas svému osudu? Je nutné si uvědomit, že hospodářská recese má mikroekonomickou povahu a pramení z nerovnováh dílčích trhů. "Makroekonomické" řešení v podobě levných peněz a státních půjček (tedy nárůstu zadlužení) proto nemůže být skutečným řešením. Bez levných peněz a státních půjček by nedošlo k žádné apokalypse či kolapsu ekonomik, ale k rychlému ozdravení finančního a výrobního sektoru (byť pravděpodobně za cenu krátkodobě hlubšího propadu a v každém případě rozsáhlejší restrukturalizace ekonomik) a vzniku zdravých základů pro dlouhodobý hospodářský růst. Nesmíme zapomínat, že recese je ozdravný proces a vláda tomuto procesu brání. Recese nutně musí být bolestivá, jinak nemá význam.

Naslouchejme více ekonomům, kteří nejenže předpověděli současný vývoj, ale také umějí říci, co bylo špatně a co je jediným možným řešením. I my takové ekonomy máme (profesor Zelený nebo Aleš Michl) a jejich názory jsou k dispozici všem, kteří mají internet. Pro čtenáře vládnoucí angličtinou je pak možné doporučit ekonoma a makléře Petera Schiffa, ekonoma Franka Shostaka, který se hospodářským cyklům věnuje dlouhodobě, nebo republikánského kongresmana Rona Paula (ač není vystudovaným ekonomem), jehož ekonomické diskuse lze shlédnout na serveru Youtube. Ačkoliv se například Peter Schiff pravidelně objevoval na prestižních amerických zpravodajských televizních stanicích CNBS, CNN či Bloomberg TV, nebyl brán příliš vážně. Svět totiž naslouchá jen omezené skupině ekonomů s tradičními akademickými názory. Zatím.

Psáno pro Kavárnu MF Dnes