Jak se investuje v bublinách?

Odpověď je prostá: blbě. Oblast finančních aktiv je už od první poloviny 20. století pod vlivem činnosti centrálních bank a bankovního systému částečných rezerv, tedy moderního dvoustupňového bankovního systému. V posledních dvou desetiletích vliv bankovního systému, který tvoří peníze z ničeho, na ceny finančních aktiv silně roste. Od 90. let jsme tu měli bubliny na akciích v Asii, v USA, na trzích nemovitostí na celém světě, na akciových trzích po celém světě a nyní znovu na akciových trzích. K tomu se navíc přidaly dluhopisové trhy a trhy nemovitostí. V současné chvíli tak máme po světě bubliny na akciích, dluhopisech (primárně státních) a trzích nemovitostí. Nafouknuté jsou i ceny komodit, ale tam jsme obecně ve fázi korekce, rekordní ceny jsou (zatím) minulostí (čest výjimkám).

Pro současnou dobu jsou typické rekordně nízké úrokové sazby (kromě pár výjimek, např. Ruska) a velmi nerovnoměrný hospodářský růst. Žádná z vyspělých zemí nemůže říct, že se jí hospodářsky daří a nachází se ve fázi expanze. Je to spíš takový „tumbling growth“. Pro investora mimořádně obtížné prostředí, zejména s ohledem na to, že centrální banky stále provádějí nejuvolněnější měnovou politiku v historii a k utažení se chystají (jestli to tak vůbec lze říct) jen dvě z předních světových centrálních bank (Fed a BoE). ECB pak provádí prapodivnou měnovou politiku, i s momentálně klesající rozvahou se jí podařilo extrémně nafouknout evropský trh státních dluhopisů.

Právě politika centrálních bank vytváří extrémně rizikové prostředí (eufemisticky morální hazard, za který ale mohou jen a jen centrální banky), v kterém se mohou ceny aktiv kdykoliv velmi rychle propadnout. Při každém náznaku propadu cen aktiv začaly centrální banky v posledních pěti letech mohutně intervenovat, aby u investorů vyvolali falešný optimismus a důvěru v příznivý hospodářský vývoj. Výsledkem jsou naprosto pokřivené ceny, které pochopitelně vedou k chybné alokaci zdrojů, a zcela zvrácené prostředí, kdy si firmy levně půjčují na zpětný odkup akcií (který je mimochodem v USA nejvyšší v historii) a tím dále uměle živí rostoucí ceny akcií. Růst se dotýká plošně všech oblastí finančních aktiv. Rostou i ceny běžného zboží, byť se nám státní byrokrati snaží namluvit, že musíme bojovat s deflací. Dokazovat, že ceny nerostou, na indexu CPI je pak už jen třešničkou na dortu alternativní reality, v které žijí centrální bankéři na celém světě.

Když si to shrneme, čelí investoři dvěma jevům: enormně vysokým cenám finančních aktiv a enormně vysokému riziku kolapsu finančního systému. Kolaps může přijít zítra nebo za několik let, ale jeho riziko tu bude stále. Když budete chtít investovat nebo jen na nějakou dobu uložit volné finanční prostředky, nemáte kam. Směšně nízké úroky na termínovaných vkladech a spořicích účtech vám spolehlivě znehodnotí inflace (ta skutečná, ne ta měřená legračním indikátorem CPI). Ochranou proti volatilitě je pravidelné investování, jenže při takto nafouknutých cenách to tak docela neplatí. Investoři jsou v podstatě v pasti, musejí hledat mimořádně rizikové příležitosti, čímž se dostáváme k tomu, že investor je v podstatě nucen ke krátkodobým spekulacím, protože jakákoliv dlouhodobá investice je v současném prostředí mimořádně riziková.

Centrální banky a vlády svalující vinu za všechny krize a nerovnováhy na spekulanty si spekulanty sami vytvářejí a dnes v rekordním množství a v rekordní míře, pokud do toho zahrneme historicky bezprecedentní výši úvěrů na nákupy finančních aktiv.

Spekulantům se nabízí široké spektrum možností: shortování nafouknutých akciových trhů a dluhopisů v Evropě, nákup put opcí na totéž, spekulace na krátkodobé výkyvy komoditních trhů, nákup a prodej měnových párů. Jenže shortování je především spekulace, sázka na „ničení hodnot“, nic pozitivního. Nic lepšího se ale konvenčnímu investorovi (nemluvím o rizikovém kapitálu nebo investicích do umění, atp.) nenabízí. Je to skutečná tragédie způsobená nekompetentními byrokraty s neomezenou mocí.