Eurozóna je nestabilní továrna na dluhy

Když Tomáš Sedláček ke konci loňského listopadu psal o tom, že „euro obstálo ve zkoušce ohněm“, zcela jistě netušil, že už za pár týdnů bude situace zcela odlišná. A nepochybně se ukvapil, protože v tu dobu už mnohé evropské ekonomiky, které patří do Eurozóny, bojovaly s hlubokými deficity. Tyto deficity nevznikly přes noc, jsou důsledkem morálního hazardu, na kterém je Evropská unie a zejména pak společná měna postavena.

Morální hazardování poprvé

Euro mělo od počátku jediný cíl: inflaci. Systém EMS, který předcházel euru (fiktivní systém pevných měnových kurzů), totiž státům neumožňoval realizovat příliš vysokou měnovou inflaci. Důvodem bylo zachovávání relativně stabilních měnových kurzů. Důsledkem toho bylo prohlubování dluhů členských zemí EMS (z důvodu financování koncepce tzv. státu sociálního blahobytu). A protože toto prohlubování dluhů mělo své hranice, bylo nutné zasáhnout a pomoci si inflací peněz, aby členské země nemusely časem vyhlásit bankrot.

A společná evropská měna skutečně zafungovala. Nabídla nové možnosti financování veřejných výdajů. Ačkoliv krátkodobě euro zapůsobilo jako přirozené omezení při prohlubování dluhů, členské země Eurozóny brzy zjistily, že je výhodné zvyšovat své výdaje (resp. rozpočtové deficity) rychleji než zbývající členské země. Jednoduchý princip peněžní inflace, kdy z prvotních peněz těží nejvíce první příjemci, protože je utrácejí za „dnešní“ ceny, se z vnitrostátního prostřední rozšířil na „mezinárodní“ trh v rámci EU. A banky se na tomto systému velice rádi podílejí, protože za státní dluhopisy mohou získat levné půjčky. V důsledku proto euro znamená větší strukturální nerovnováhy s cenovými bublinami (viz dílčí trhy nemovitostí ve Španělsku nebo Irsku) a vyšší dluhy.

Morální hazardování podruhé

Euro mělo od počátku fungovat v rámci regulačních mantinelů, které dostaly honosný název Pakt stability a růstu. Nejznámějšími z těchto regulací jsou maximální hodnoty stanovené pro deficity státních rozpočtů a veřejných dluhů jednotlivých členských zemí. V Paktu jsou rovněž obsaženy pokuty za jejich překročení. Důsledky jsou všeobecně známé. Ačkoliv některé země opakovaně tyto mezní hodnoty překračovaly, nebyla nikdy udělena žádná pokuta! A v tomto roce se předpokládá, že stanovené mezní hodnoty splní pouze jediná členská země Eurozóny.

Jistě, můžeme argumentovat, že se jedná o výjimečnou hospodářskou situaci, která si vyžaduje ojedinělá opatření. Problémem je, že vyšší státní výdaje, které měly ztlumit důsledky recese a přivést ekonomiky zpět na cestu růstu, tuto úlohu z principu plnit nemohou. Naopak situaci více konzervují a vedou k obrovskému plýtvání zdroji. Kromě toho, deficitní státní rozpočty se ve státech s rozsáhlými sociálními programy staly naprosto běžným jevem, přebytky jsou dosahovány zcela výjimečně.

Morální hazardování potřetí

Nad všechny ostatní členské země Eurozóny vyčnívá jeden exot. Ano, jedná se o Řecko. O zemi, která při vstupu do Eurozóny falšovala statistické výkazy, aby mohla přijmout euro. Země, která i po vstupu do Eurozóny falšovala své statistické údaje tak, aby vypadala silnější a stabilnější. Země, která se spojila s Goldman Sachs, aby utajila skutečný stav svého rozpočtového deficitu. Země, jejíž opatření proti prohlubování deficitu a dluhu jsou směšná a zcela nedostatečná. A jaká je reakce Evropské unie? Pochopitelně očekávaná, je nutné této nebohé, přetěžce zkoušené zemi pomoci (zároveň je ale nutné najít takový způsob, který bude co nejvíc zakrývat to, že se jedná o ryzí hazardování s financemi). Jde o dokonalý návod, jak se v Evropské unii chovat. Stále dokola lžete, utrácejte, co to jde, a nic se vám nestane (kromě proklamací EU, že Řecko musí přijmout tvrdá opatření na omezení rozpočtového deficitu, což se stát nemůže, protože by odbory podpálily celou zemi – za což si mohou Řekové sami).

Mimochodem, tato pomoc je samozřejmě také precedenčním rozhodnutím. Jakmile se pomůže jednomu, bude extrémně obtížné (podle mého názoru nemožné) odmítnout druhého, třetího, atd. A zemí, které budou natahovat ruku, se nepochybně pár najde.

Závěr

Euro tu pravděpodobně ještě nějakou dobu bude. Dalším pravděpodobným scénářem je veselé pokračování v zadlužování (zadlužování je možné zastavit pouze reformami sociálních programů, do čehož se nikomu nechce), nerespektování omezení vyplývajících z Paktu stability a růstu a z toho všeho vyplývající hospodářská stagnace. Jestli někdo stále touží po euru, je to jeho volba. Měl by ale znát veškeré souvislosti a kromě nepochybných pozitiv eura i jeho negativa, která pozitiva zcela evidentně převyšují.