Ekonomiku neničí úspory, ale zásahy státu

Pro každého správného keynesiánce jsou úspory jednou z nejodpornějších věcí, které kdy člověk „vynalezl“ (společně s pastí likvidity jako dalším neexistujícím nepřítelem, proti kterému se tato skupina výstředních ekonomů vyhrazuje). Úspory jsou v zásadě zdrojem všeho zla na tomto světě a zejména mohou za to, že se od poslední recese příliš nedaří světové ekonomice. A jsou i důvodem „zla“ v Evropě, protože oškliví Němci moc spoří a doplácejí na to jižní ekonomiky, které se musejí zadlužovat, protože rovnováha je přece rovnováha (podle jistého slovenského ekonoma (zdroj bohužel není online) se totiž úspory musejí rovnat úvěrům :-) ). Zkrátka a dobře, za problémy jihu, tedy jejich zadlužování, mohou Němci a jejich vysoké úspory a nízké spotřební výdaje, německá ekonomika má tak v duchu této logiky stále obchodní přebytek, a to je prostě špatně, basta fidli.

(Pseudo)logika uvažování je následující: Němci příliš vyrábí a málo spotřebovávají (= spoří), takže mají přebytek na běžném účtu platební bilance. A když má někdo přebytek na BÚ, musí mít někdo BÚ deficitní. Ergo, za deficitní BÚ (zadlužování) mohou Němci a jejich přebytek na BÚ a příliš velké spoření¹.

První potíží je vkládání dojmů a pocitů do ekonomické analýzy. Neexistuje žádné měřítko, podle kterého bychom mohli říct, že někdo spoří moc nebo málo. Úspory jsou pouhým projevem časových preferencí jednotlivců, jde o rozhodnutí spotřebitele (není ani špatné, ani dobré, je to zkrátka jeho rozhodnutí, kterým maximalizoval svůj očekávaný užitek), kterým demonstruje svou preferenci prodloužení svých časových preferencí (preferuje z jakéhokoliv důvodu posunutí spotřeby do budoucna). Hodnocení, zda jsou úspory toho či onoho jednotlivce vysoké nebo nízké, je ryze subjektivní, a nemá z hlediska ekonomické analýzy žádnou hodnotu. Svým dobrovolným rozhodnutím spotřebitel nikoho nepoškozuje, pokud ovšem někdo nechce tvrdit, že když se v obchodě rozhodnu něco si nekoupit, tak tím prodejce poškozuji.

Za druhé, samotná analýza zahraničního obchodu je v případě eurozóny dost na vodě. Eurozóna je měnová unie a všichni její členové používají stejnou měnu. Budeme tedy analyzovat stejně tak bilanci obchodu a služeb mezi spolkovými zeměmi Německa? A proč ne mezi jednotlivými městy anebo rovnou jednotlivci? Nemůže náhodou Hans z Mnichova za zadlužování Wolfganga z Brém, protože moc spoří a chudák Wolfgang se kvůli tomu musí zadlužovat? Neměl by stát hlídat přebytky a deficity jednotlivých spotřebitelů a trestat ty, kteří příliš spoří (jistě by se našla nějaká politicky přijatelná hranice, třeba 10 %)? Termíny jako přebytek a deficit jsou navíc jen bezobsažným pozůstatkem merkantilistických bludů v ekonomii.

Za třetí, i kdybychom používali toto makroekonomické účetnictví mezi jednotlivými státy (byť spadající do stejného měnového prostoru), moc bychom si nepomohli. Deficity a přebytky na běžných účtech můžeme porovnávat do aleluja, jak chceme, ale nikdy z nich nezjistíme, co je jejich skutečnou příčinou. Odpověď nám může dát jedině mikroekonomická stránka věci (tedy struktura jednotlivých ekonomiky).

Za čtvrté, v logice keynesiánců si Němci škodí jen sami sobě, protože zadlužování a spotřeba jsou přece těmi skutečnými motory růstu, které ženou ekonomiky vpřed a díky nimž se máme tak moc dobře. Španělé, Italové a Řekové by měli Němcům děkovat, že tolik spoří a financují tak spotřební výdaje v jižních ekonomikách.

Za páté, nemůže být třeba deficit BÚ určité ekonomiky způsoben nízkými úsporami a příliš vysokou spotřebou, která se musí uspokojovat z dovozu? Není tedy kauzalita postavena přesně opačně? Nejsou vysoké německé úspory důsledkem příliš vysoké spotřební poptávky v ostatních zemích eurozóny? Německo jako vysoce konkurenceschopná ekonomika produkuje tolik proto, že má produkovat pro koho a že to umí vyprodukovat efektivněji než domácí výrobci v zemích, do nichž své výrobky vyváží.

Za šesté, úspory nejsou žádné neproduktivní hromadění peněz, jak se nám mnozí takyekonomové snaží namluvit (a to ani v případě hromadění do matrace). Právě úspory (odložená spotřeba) jsou skutečným zdrojem hospodářského růstu. Jestliže banky tyto úspory nevyužívají k poskytování úvěrů a používají je jiným způsobem, není to problém úspor, ale situace v bankovnictví (s kterou souvisí i to, že podniky často nemají zájem o úvěry, protože se mohou financovat levněji například dluhopisy nebo úpisy akcií). A to se rázem dostáváme ke skutečné příčině problémů v eurozóně a v celé EU. Nejsou to Němci a jejich úspory, ale politika EU v měnové a fiskální oblasti. Není tajemstvím, že euro je ryze politický projekt, jehož jediným cílem bylo snadné financování vládních výdajů (rozpočtových deficitů). Zamrznutí trhu s úvěry je jen jedním z projevů hospodářských politik prováděných v rámci šíření dobra z hlav bruselských úředníků.

Neustálé bombardování čtenářů tvrzeními o škodlivosti úspor je jen dalším ze smutných důkazů bezútěšného stavu ekonomie (pokud tedy tyto názory vypouštějí lidé, kteří se za ekonomy buď považují, nebo je za ně někdo považuje). A proto, spořte, kolik chcete, utrácejte, kolik chcete. Lidé mají takový růst, jaký si sami zvolí.

-----

1 Soudruh Krugman (skutečně si myslím, že je to komunista, proto označení soudruh není myšleno jako dehonestující, spíše naopak) dokonce Německu vyčítá, že je příliš konkurenceschopné. Tato „argumentace“ už samozřejmě nemá s ekonomií nic společného.