13.11.2024 22:43
Jak to všechno začalo...
Píše se rok 1979 a Čína spouští reformu otevření se světu, která odstartovala čínský hospodářský zázrak. V roce 1979 patří Čína k nejchudším zemím na světě a centrálně řízená ekonomika domácnostem v uplynulých 30 letech znemožnila spořit, neměly z čeho...
Na začátku 80. let jsou proto úspory obstarávají čínské státní firmy (soukromé ještě neexistují, oficiálně dokonce bylo soukromé podnikání zakázáno ještě po celá 80. léta); vidíme podíly na bankovních vkladech, čili se nejedná o míru úspor. Na dalším grafu už vidíme, jak se historicky vyvíjely úspory domácností – vidíme přechod Čína na tzv. sociální tržní ekonomiku od roku 1979 doprovázený dekolektivizací zemědělství a vznikem soukromého podnikání (byť skrytého za tzv. městské a vesnické podniky formálně vlastněné lokálními komunistickými buňkami). Vidíme také počátek politiky jednoho dítěte, což je jedna z velkých proher Deng Xiaopinga (byť možná by to později přišlo i bez něj) a také faktor, který hraje roli ve vysvětlení vysoké míry úspor. V druhé polovině 80. let přišel poměrně dramatický pokles související s turbulentním vývojem čínské ekonomiky, zpomalením růstu vlivem zmatečných a nedůsledných reforem a prudkým nárůstem inflace. Po nových, řekněme už skutečně silně protržních reformách a nastartování ekonomiky v letech 1991 až 1992 následoval rychlý růst příjmů domácností a také míry úspor.
Domácnosti začaly být největším zdrojem národních úspor právě od začátku 90. let, kdy se míra úspor domácností ustálila na zhruba 20 % (dnes je to asi 23 % HDP, k disponibilnímu příjmu je to kolem 35 %) a v čase se příliš neměnila, byť nepatrně rostla, což je v poměrně ostrém kontrastu s tím, jak se vyvíjela globální míra úspor. Zatímco domácnosti ve světě na začátku 80. let spořily v průměru 14 % HDP, dnes je to 7 procent. Aktuálně čínské domácnosti uspoří zhruba 35 % svého disponibilního příjmu, zatímco i spořiví Němci uspoří „jen“ 11 %, americké domácnosti uspoří 3 %.
A nejde jen o míru úspor jako takovou... S tím, jak čínská ekonomika v čase zvýšila svůj podíl na tvorbě světového HDP, zvýšil se úměrně tomu i význam čínských úspor ve světové ekonomice. Zatímco ještě na začátku 90. let se čínské úspory podílely na globálních úsporách 3 procenty, dnes je to téměř 30 %, tedy tolik, kolik činí úspory v USA a EU dohromady.
A jsou to právě čínské úspory, které centrální bankéři viní z poklesu tzv. přirozené úrokové míry ve světě. Jedná se o fenomén známý jako „savings glut“, tedy přebytek úspor, který měl za následek právě tlak na pokles úrokových sazeb. Je velkou otázkou, jestli tomu tak skutečně bylo (Čína netrpí žádnou významnou vnější nerovnováhou, úspory jsou dominantně drženy doma a vedly k úvěrovému boomu, což bylo a je patrné na vysoké míře domácích investic a poklesu jejich výnosů v čase, kvůli značným omezením v tocích finančních prostředků je navíc Čína integrována ve světovém finančním systému daleko méně než ve světové ekonomice, atd.) Bohužel nemáme čas se teď věnovat této problematice, ale je důležité to zmínit, protože vliv čínských úspor na světovou úrokovou míru, potažmo na vývoj světové ekonomiky vyvolává rozsáhlou diskusi.
Zajímavé je také srovnání s jinými asijskými ekonomikami, které si podobně jako Čína prožily dekády rychlého hospodářského růstu a vysoké míry úspor. Japonsko, Taiwan i Jižní Korea zažily po vrcholu míry úspor relativně prudký pokles tvorby úspor. V Japonsku dosáhla míra úspor vrcholu v roce 1974 na 25 % příjmu, v Koreji na začátku 90. let (27 procent), na Taiwanu ve stejné době (30 %). Dnes se v Japonsku míra úspor domácností blíží nule, na Taiwanu klesla k 20 %, v Koreji klesla k 15 %. Co je zajímavé, tak míra úspor vyvrcholila na podobných úrovních příjmů, jaké měla Čína před Covidem, což by mohlo ukazovat na to, že stádium hospodářské vývoje hraje ve vývoji úspor svou roli. Možná, nemusí, ale při pohledu na vývoj hrubých národních úspor musíme konstatovat, že celková míra úspor skutečně klesá a vrcholu dosáhla už v roce 2008. Na druhou stranu, národní úspory i úspory domácností zůstávají na nestandardně vysoké úrovni.
My se chceme věnovat hlavně úsporám domácností, protože ty jsou z mezinárodního hlediska neobvyklé, úspory firem jsou naopak „standardní“ a odpovídají tomu, co je obvyklé ve světě.
Za hlavní příčinu vysokých úspor domácností se považuje demografická změna. Zatímco porodnost v 60. letech dosahovala i vlivem Maovy výzvy k vybudování „pracující armády“ 6 dětí na ženu, v 70. letech rychle klesla na 3 děti a těsně před zavedením politiky jednoho dítěte na 2 děti. Čína dnes patří mezi země s nejnižším podílem dětí ve věku 0-15 let k populaci 15–64 let. Data ukazují, že počet dětí má na míru úspor velký vliv, domácnosti se 2 dětmi spoří o 10 % procentních bodů méně než domácnosti s 1 dítětem. Tato zásadní demografická změna vysvětluje zhruba polovinu nárůstu úspor domácností.
Druhým zásadním faktorem je sociální záchranná síť. Čína navzdory své socialistické ideologie nepatří mezi země se silným sociálním systémem. Starobní důchody jsou mimořádně nízké a kromě nejvyšších důchodů z nich nelze vyžít. Po kolapsu státního systému zdravotní péče na začátku 80. let významně narostl podíl výdajů hrazených mimo pojištění, a to až na 60 % (podíl na celkových výdajích na zdravotní péči). Dnes je to po nových reformách zhruba 30 %, i tak je to pro čínské domácnosti významný zásah do rozpočtu, na který musí tvořit rezervy.
Oba tyto faktory pak stojí za tím, že domácnosti jsou nuceny tvořit úspory z čistě existenčních důvodů.
Alfou a omegou čínské ekonomiky jsou nemovitosti. A platí to i pro úspory. Čína provedla v minulosti 2 klíčové reformy, které měly za následek dramatický nárůst vlastnictví rezidenčních nemovitostí. V roce 1988 nejprve došlo k masové privatizaci nájemního bydlení. Zaměstnanci státních podniků se tak za výhodné ceny dostali k vlastnímu bydlení. V roce 1995 pak v rámci nových tržních reforem přešel celý sektor nemovitostí na tržní systém a Čínané se doslova vrhli na nákup vlastního bydlení. Po první reformě v roce 1988 mělo vlastní bydlení 20 % čínských domácností, v roce 2007 už to bylo 90 %. Vzhledem k masivní míře urbanizace však existovala vysoká poptávka po bydlení i po roce 2007.
Již nějakou dobu probíhá diskuse o tom, zda nemovitosti nejsou spíše spotřebou a nikoliv úsporami. Pak by se totiž poměrně významně změnil makroekonomický obraz celé ekonomiky. Pokles spotřeby domácností v Číně přesně koresponduje s druhou vlnou privatizace v Číně a rychlým tempem nárůstu podílu vlastního bydlení do roku 2007 (je tam ale patrný i efekt poklesu disponibilních příjmů po masivní privatizaci státních podniků z konce 90. let, která měla za následek nárůst nezaměstnanosti a tlak na pokles mezd, kdy měli kapitalisté žně :-)). Při započtení „spotřeby nemovitostí“ (protože i tento sektor byl v uplynulých 20 letech neobvykle velký, co do podílu na HDP, proto to dává smysl i z tohoto pohledu jako anomálie) by spotřeba domácností v Číně překročila 50 %. Míra úspor by se tím snížila z více než 20 % HDP na pouhých 5 %.
To nás ovšem přivádí až do současnosti a covidové reality, protože ta se odrazila i v úsporách. Od roku 2021 pozorujeme 3 významné faktory:
- Pokles důvěry domácností v ekonomiku
- Celkové zpomalení ekonomiky
- Krize na trhu nemovitostí
A od roku 2022 došlo k prudkému nárůstu úspor domácností, zejména u vkladů, což ukazuje jak na obavy z budoucnosti a preventivní úspory, tak na využití vyšších reálných úrokových sazeb v důsledku poklesu inflace (jako pozdějšího efektu). V prvním čtvrtletí letošního roku narostly vklady domácností meziročně o 11,8 %. Z posledního průzkumu čínské centrální banky mezi domácnostmi také vyplývá, že roste ochota domácností nadále spořit (v bankách!!!) a naopak klesá sklon ke spotřebě a investicím (jako alternativě bankovních úspor, což může být dáno jednak investičními skandály v minulosti a jednak nepříliš pozitivním vývojem čínských akciových trhů, který domácnosti nemotivuje k nákupům).
A jak jsme se bavili v minulém díle o makroekonomické situaci, v Číně nedošlo k tomu, co jsme viděli u většiny zemí, tedy k efektu nazvanému „revenge spending“, jinými slovy rozpouštění úspor vytvořených za covidu do spotřeby. Naopak se objevil přesně opačný fenomén, „revenge saving“. Co je ještě pozoruhodnější, tak úspory jsou velkým trendem mezi mladší čínskou populací. Na čínských sociálních sítích se vytvářejí celé skupiny, mladí se dělí o své tipy, kde uspořit... Jde o velký obrat, protože v minulé dekádě mladí utráceli více než si vydělali. Ve Spojených státech naopak 73 % zástupců generace Z uvádí, že si raději zvýší kvalitu svého života, než by něco uspořili. Na vině je zřejmě vysoká nezaměstnanost mezi mladými, která v prvním pololetí překročila 14 % (zatímco celostátní průměr je 5 %). Obecně je to tedy v souladu s tím, že čínskou společnost v Covidu zasáhla blbá nálada a zatím je neopustila, což vzhledem k probíhající transformaci ekonomiky není divu.
Abychom to shrnuli. Dlouhodobý trend poklesu národních úspor a stabilizace míry úspor domácností narušil Covid, který všechno změnil. Přesto bychom mohli očekávat, že po odeznění dočasných faktorů (především transformace čínské ekonomiky, krize na trhu nemovitostí) převládnou dlouhodobé faktory (hlavně ty demografické, kdy stárnoucí populace začne rozpouštět úspory), a tedy vysoká míra úspor dnes bude znamenat vyšší spotřebu v budoucnosti, jak jsme to viděli i u jiných asijských ekonomik v minulosti.
Bonusové grafy
