Čekání na černou kachnu, nebo jak se to...

Vstoupili jsme do sedmého roku od konce poslední světové recese. Centrální banky nám do „systému“ (= potenciálně zbankrotovanému finančnímu sektoru v čele s bankami) za tuto dobu nalily přes 11 bilionů dolarů. A výsledky jsou impozantní. Bubliny na všech akciových a dluhopisových trzích, úrokové sazby na historických minimech již od roku 2009, záporné úrokové sazby centrálních bank, záporné úrokové sazby z hypoték (WTF?) rekordní odkupy akcií, návrat výstavby nových domů v USA na úroveň před pádem Lehman Brothers, nejslabší hospodářský růst za historicky sledované období, atd., atd. Všechno je tak úžasné, až se někteří bystřejší analytici a ekonomové začínají ptát, jestli náhodou za tou modrou oblohou, kdesi za „schovaným mrakem“ (:-) ), nečíhá nějaký ten tmavě zbarvený pták.

Pojem černá labuť je ve finančnictví poměrně nový a skoro se zdá, že trpí stejnou inflací jako všechny přední světové měny. V téměř každém rozhovoru z poslední doby jsem totiž tento pojem zaslechl. V zásadě jde o označení jevu, který nelze dobře očekávat, takže se na něj nelze připravit. Ale víme, že v nějaký okamžik přijde. V kontextu tohoto vysvětlení nevypadá pátrání analytiků po „pravděpodobných“ černých labutích příliš nadějně. „Vtipem“ teorie černé labutě je totiž právě ta neočekávanost, takže pokud tohoto odporného ptáka někde očekáváte, pak podle této teorie právě odtamtud nepřiletí.

Trhy* mají obecně největší strach z toho, že Fed zvýší sazby. Ano, je to tak. Čelní představitelé banky s nejhoršími předpověďmi v historii lidstva, sebrali všechnu odvahu a opatrně, aby nikoho moc nevyděsili, se jeden po druhém se staženým zadkem začali vyjadřovat v tom smyslu, že by možná mohli začít se zvyšováním úrokových sazeb. To ale trhy vyděsilo (šmarjá, nárůst sazeb o 0,25 %, co s náma bude???) tak, že musela zasáhnout samotná nejvyšší šéfka tohoto pochybného spolku akademických odborníků na všechno, jen ne na ekonomii, a ujistit, že to byl jenom nepodařený vtip a že samozřejmě budou dál půjčovat za nulu a všechno bude dál sluníčkové (tedy až do zhroucení tohoto domečku z karet).

Druhým velkým vnímaným nebezpečím je tvrdé přistání Číny. O tvrdém přistání čínské ekonomiky se mluví pravděpodobně již tak deset let a stále nepřichází. Dalo by se tedy očekávat, že pokud skutečně přijde, nikoho by to v zásadě nemělo překvapit. Což neznamená, že to nebude mít velké důsledky. Už nyní je výrazné zpomalení čínské ekonomiky patrné na kolabujících cenách průmyslových kovů.

Grexit se naopak jako velká hrozba pro hospodářskou stabilitu Evropy nevidí. Analytici se předhánějí v pravděpodobnostních odhadech odchodu Řecka z eurozóny, pravdou ale zůstává, že odchod není příliš reálný. Neexistuje mechanismus, jak Řecko donutit opustit eurozónu. EU by proto musela vymyslet způsob, jak to udělat. Navíc by to ale musela vymyslet tak, aby se to týkalo jen Řecka, protože vytvoření pravidel pro odchod z EZ je to poslední, co si přeje. Pokud by Řecko odmítlo splatit své závazky vůči Trojce, vstoupily by automaticky v platnost garance států v rámci EFSF. Členské země EZ by musely do bezedné černé díry (eufemisticky „evropský záchranný mechanismus) doplnit peníze, které samozřejmě nemají. A to by bylo znamenalo zejména pro Itálii, Španělsko a Francii velkou zátěž (27, 18 a 30 miliard eur v rámci garancí). Řecku navíc půjčily jednotlivě i země eurozóny, z toho Itálie 10 miliard. V případě odmítnutí splacení dluhu by tak Itálie přišla šmahem minimálně o 37 miliard eur. Zástupci EU se budou s Řeckem chtít dohodnout kvůli svým ztrátám, Řecko se zase chce dohodnout kvůli tomu, že si přeje zůstat v eurozóně a může EU poměrně účinně vydírat svým příklonem k Rusku a Číně. Stále proto považuji za nejpravděpodobnější variantu, že EU opět ustoupí (ujišťování Merkelové a spol., jak něco bude tak a tak, znamená jediné, že to tak rozhodně nebude). Řecko si odepíše velkou část dluhu a za odměnu zůstane v eurozóně.

Víme naprosto jistě jen to, že současná situace není udržitelná.  Politiky centrálních bank, které zcela zamezily tomu, aby úrokové sazby jako jedny z nejdůležitějších cen v ekonomice, poskytovaly jakékoliv informace, způsobily ve světovém hospodářství nevratné škody. Další recese většího rozsahu tedy nezbytně přijde, ale co bude spouštěčem, to skutečně nikdo neví. Vzhledem k rostoucím nerovnováhám se ale tento spouštěč blíží.

* Jako trhy označuji v tomto kontextu téměř vždy banky, investiční fondy a penzijní fondy, tedy obecně subjekty s velkými objemy obchodů