Abenomika funguje, Japonsko roste

Média se rozplývají nad dnešními japonskými daty HDP za 1. čtvrtletí. Abenomika prý funguje, spotřeba táhne růst HDP (https://www.bloomberg.com/news/2013-05-15/japan-s-economy-grew-more-than-forecast-3-5-in-first-quarter.html).

Bytostně nesnáším ukazatel anualizovaného tempa růstu HDP, který nám říká, o kolik by ekonomika (HDP) byla bývala rostla, kdyby takovým čtvrtletním tempem rostla i v dalších třech čtvrtletích. V jednoduchosti je krása, že, pomyslíte si při tomto prostém indikátoru. Tento hypotetický indikátor je naprosto k ničemu, o realitě nám vůbec nic neříká, naopak ji zastírá, protože se nám snaží prezentovat jako skutečnost něco, co neexistuje. Když už máme s HDP ztrácet čas se máme zabývat HDP, věnujme se raději mezičtvrtletnímu nebo meziročnímu tempu růstu.

Meziročně japonská ekonomika rostla o ohromující 0,2 %, čtvrtletně o 0,9 %, což ukazuje na ono vytoužené „momentum“. Při pohledu na strukturu je zřejmé, že růst „táhla“ spotřeba domácností a vlády, „vládní investice“ a vývoz. Ten sice meziročně klesl o 3,5 %, ale mezičtvrtletně vzrostl o 3,8 %. Naproti tomu soukromé investice klesly meziročně o 5,7 %, mezičtvrtletně o 0,7 %. Vtipné je, že deflátor HDP klesl o 1,2 % (čekalo se 0,9 %). Nemám pochyb, že Abe statistikům vysvětlí, že takováhle čísla prostě vydávat nemohou (stejně jako centrální bance vysvětlil, jakou má provádět politiku).

Abe vládne v Japonsku teprve od konce loňského roku, ale už stihl ovlivnit HDP v 1. čtvrtletí. Lze o tom dost značně pochybovat. Fiskální stimulace (např. program vládních úspor z ledna za 10,3 bil. jenů) se jistě do značné míry projevila, ale měnová politika zatím těžko ovlivnila čísla za 1. čtvrtletí. Japonský jen sice oslabil za půl roku (od prosince 2012) o 31 %, ale tato politika „ožebrač souseda svého“ ovlivní kvůli zpožděnému efektu vývozy až v dalších čtvrtletích, nikoliv hned. Spekulace o tom, že abenomika reálně ovlivnila HDP, nemají žádný reálný základ. Souvislost nelze nijak prokázat, navíc změna jednotlivých složek HDP je při delším pohledu na jejich vývoj zcela „normální“. Pokud čísla HDP vůbec něco ukazují, pak to, že se Abemu nedaří bojovat s tím, s čím chce bojovat úplně nejvíc: deflací.

Japonci se ale v každém případě mohou těšit i na další důsledky slábnoucího měnového kurzu. Jelikož dovážejí skoro všechny nerostné suroviny, ale i kapitálové a spotřební statky, povede politika oslabování jistě k úspěchu a výrazně zvýší konkurenceschopnost japonských výrobků v zahraničí.

A jak je to s tou spotřebou jako hnacím motorem růstu?

Spotřebou k růstu

Představme si ekonomiku, ve které by lidé jen spotřebovávali a nevytvářeli žádné úspory. Výsledkem by byl rozklad ekonomiky, protože by žádné prostředky nesměřovaly nejen na investice do výroby, ale ani na obnovu již existujících kapitálových statků. Postupně by tedy klesalo nabízené množství, rostly by ceny a peněžní ekonomika by se zcela zhroutila, protože by nebyly k dispozici žádné „odložené“ prostředky umožňující výrobu. Z ekonomiky by postupně vymizely všechny kapitálové statky a společnost by se vrátila do zcela primitivního společenského uspořádání (tento příklad je ryze hypotetický, protože absolutní absenci úspor si lze v rozvinuté společnosti představit jen stěží).

Podle mnoha ekonomů je ale nízká spotřeba jedním z klíčových problémů japonské ekonomiky, lidé prý moc spoří. Absolutní spotřeba by vedla k zániku ekonomiky, takže podle jisté skupiny ekonomů musí existovat jakýsi optimální poměr mezi spotřebou a úsporami. Bohužel nám už nedokážou říct, kolik mají spořit a kolik utrácet. Kolik je ten tajemný optimální poměr mezi spotřebou a úsporami? Nevíme. Ale jedno víme jistě. Japonci jsou hloupí, tento optimální poměr neznají a málo utrácejí. A je nutné udělat všechno proto, aby utráceli víc. Vědecké ekonomii zdar.